Vyčistit hlavu

 ... procházkou v lese ...
Jo, to byla dnes nutnost.
Už čtrnáct dní jsem nic nefotila, a po dlouhé době nevím ani co psát.
Z jedné strany se nic neděje a máme se fajn, 
jenže z druhé strany se toho děje moc a moc fajn to není.
V práci se daří, ale je jí hodně a tak i když stále cestuji, 
nemám čas a nějak ani chuť se zastavit a fotit.
Jenže focení je pro mne relax a dobíjení baterek a to mi teď chybí.
U nás doma je také vše v pořádku, 
kromě té zdi v komoře, která už celkem vysychá a příčina se stále nezjistila.
Zato v mé blízké rodině to v pořádku není a už nějakou dobu to trvá.
Vygradovalo to včera, kdy naše devadesátiletá babička, 
 díky všem těm problémům, které se kolem ní dějí, 
se rozhodla, že už tu nechce být.
Přede mnou si vzala nějaké léky a když jsem se ptala, co to spolkla, 
řekla, že chce usnout a už se neprobudit.
Takže jsem volala záchranku, přijela i Policie a lékař 
a babičku odvezli na vypumpování žaludku. 
K tomu nakonec nedošlo, protože léky se našly a nebyly silné. 
Babička skončila v nemocnici na psychiatrii a ...
A nikdo neví, co bude dál? 
(Včera večer jsme s mojí sestrou mluvily téměř půl hodiny s ošetřující lékařkou 
a dobré to není.)
Po tom, co se kolem  babičky v posledních dvou týdnech odehrálo se nedivím, 
proč to udělala, ale psát o tom opravdu nechci.
Mám toho plnou hlavu a nejen já.
Dnes v lese jsem potřebovala nabrat sílu, ale foťák jsme nechala doma.
Když jsem na jednom místě uviděla to bílé nadělení, potřebovala jsem ho zvěčnit 
a tak mne zachránil Míra s jeho mobilem. 
Procházka splnila účel a fotky mi udělaly radost, tak snad potěší i Vás.

Je mi ze všeho moc smutno ...

Doufám, že Vy máte příjemnější starosti.

Držte se a opatrujte se.

Dáša F.

PS: Ještě jedny mobilovky. Takové krásné říjnové zrcadlení.

Život nejsou jen radosti, ale i trápení. Tentokrát trápení mých blízkých.