Sobotní odpoledne

... na Hosíně ...

Minulou sobotu jsme s Mírou vytáhli kola 

a jeli na naší, snad už tradiční, cestu na Hosín.

První zastavení je na letišti. Tam si dáme pivko, někdy i oběd 

a kocháme se letadly, které kolem nás vzlétají i přistávají. 

Některá vyletí s parašutisty do potřebné výše a pak z něj vyskáčou malé postavičky, 

které se volným pádem snáší pomalu k zemi.

Během letu otevřou své padáky a za pár minut přistávají na volné ploše.

Úchvatná podívaná, 

ale já bych z toho letadla dobrovolně nevyskočila. :o)

Vznik fotek výše zdokumentoval Míra mobilem. 

Ten zadek patří mně. :o)

Andula, s kterou do výše nad 4 500 m  vylétávají parašutisté.

Z letiště vede cesta domů kolem kostela, kde nyní kvetou sakury. 

Ani letos nešlo nezastavit, je to podívaná, která se žádný rok neomrzí.

Loni jsem o Hosínském kostele psala zde.

  

No a tuto sobotu jsme bílili obývák s kuchyní a do večera jsem pak uklízela.

Ale máme hotovo a vše je tak čisté, voňavé.

A jak trávíte prodloužený víkend vy? 

Také pracujete, nebo odpočíváte. 

My si dnes budeme užívat sluníčko a zahradu.

Mějte krásnou neděli a na zítra si oprašte košťata.

Dáša F.

Okolo Buchlova

...a to doslova ...

V pátek, cestou z porady, jsem se zastavila na hradě Buchlov.

Mám ho při cestě a když už jedu takovou dálku, snažím se navštívit 

co nejvíce zajímavých míst. Na seznamu jich ještě několik mám. 

Fotit hrad za plného slunce nic moc, ale do večera kvůli tomu čekat nebudu. :o)

Někde jsem slyšela, že je dobré fotit i z jiného úhlu pohledu.

Chtěla jsem se tedy podívat na hrad jinak a vydala se cestičkou kolem.

To byla největší blbost pátečního odpoledne,

ale co bych pro fotky z jiného úhlu pohledu neudělala.

A tak jsem šla cestičkou ..., kopřivami, občas mi noha uklouzla do kopičky hlíny....

A když už jsem měla kus za sebou, tak jsem se nechtěla vracet.

Jenže to jsem netušila, jaký kus mám ještě před sebou.

Pohledy se mi naskytly opravdu neobvyklé a tak jsem fotila a fotila.

Než jsem došla k autu, měla jsem boty i nohy špinavé jako čuně.

Ještě, že jsem měla boty náhradní a hóódně vlhčených ubrousků.

Vpravo kolem stromu vede cestička.

Poslední pohled na hrad a hurá domů.

Opět jeden nezapomenutelný zážitek.

Také jste už absolvovali něco podobně, nebo i víc, šíleného?

Přeji všem krásné toulky po našich památkách. Stále je co ojevovat.

Dáša F.

Stopa - příběh telátka

... Kelišky ... 

Když jsem se vracela z Kuželova, poradili mi, abych nemusela vše objíždět, 

abych to vzala zkratkou, přes zemědělské družstvo.

Poslechla jsem. 

Při projíždění družstvem jsem zahlédla telátko, které nebylo za plotem. 

Po chvíli jsem zastavila a napadlo mne, zkusit si ho vyfotit, třeba se bude hodit 

do další výzvy Stopa, kterou tentokrát vypsala Simča z blogu U Blondýny.

Přibližuji se k telátku a nevím, kdo se bojí víc. 

V pozadí vidím přicházet paní, venčící svého pejska. 

Ptám se, jestli mi telátko nic neudělá a dozvídám se, že se určitě bojí víc než já. 

Místní mu říkají "Keliška"

Stádo ho prý nepřijalo a ubližují mu, kopou ho a odstrkují.

Proto ho nechávají volně se pohybovat po areálu.

Poprosila jsem paní, jestli mne s telátkem vyfotí, ale bylo mi řečeno, že určitě uteče. 

Neuteklo a já, ani nevím jak, jsem prý získala od Kelišky důvěru.

Je strašné, že i mezi zvířaty panuje šikana, stejně jako u lidí.

 Vůbec netuším, jak to s telátkem dopadne, jestli se někdy bude moct do stáda vrátit, 

aniž by mu ostatní ještě ubližovali. 

Snad ano a nebude muset být stále na samotce.

Kdo ví? 

Přeji všem mazlíčkům skvělé páníčky, ostatním zvířátkům dobré chovatele
a těm ve volné přírodě volnost bytí.
Dáša F.

Mám ho

... vyfocený ...

Větrný mlýn Kuželov

Celý týden na mne koukal z kalendáře, každou neděli ho vídám v Toulavce. 

A když jsem zjistila, že se nachází pár kilometrů od U. Brodu, 

kam jezdím pravidelně na porady, moc jsem si přála ho jednou navštívit.

Tak moc, že hned první cestu na poradu od objevení jsem se k němu vydala.

Pracovně jsem to vzala přes Jihlavu, ostatně jako vždy 

a tentokrát jsem najela 373 km za jeden den. 

Je to můj osobní rekord, ale když máte v hlavě cíl, tak ani km nejsou překážka. 

Jenže, devět km před cílem se objevila objížďka. 

Navigace mne hnala stále stejným směrem a tak posledních pár minut 

do cíle se protáhlo na další půlhodinu.

Ale dojela jsem.

A cítila jsem obrovskou radost, že jsem blízko té fotce z kalendáře.

No a teď ji mám i já a hned několik.

Na hotel jsem přijela až v osm večer, ale to mi nevadilo. 

Byla jsem šťastná jako blecha.

Cestou z Kuželova jsem měla ještě jeden celkem zajímavý zážitek, 

ale o tom zase jindy.

Mějte se krásně a věřím, 

že jste také občas šťastné jako blecha. Nebo ne?

Vždyť ke štěstí stačí opravdu málo. :o)

Dáša F.

PS: Než jsem ve středu vyjela, nafotila jsem naši rozkvetlou švestku. 

A když jsem  se v pátek vrátila, máme i třešeň v plném květu, ale tu jsem ještě nenafotila.